Když jsem asi po deseti letech četl svůj zápisek o tom, jak jsem začínal s katalánštinou, uvědomil jsem si, že jsem toho dost zapomněl, a bylo tak příjemné si oživit pocity z tehdejší doby.

To jen na úvod, proč jsem se rozhodl tenhle zápisek napsat. Tedy abych se k němu mohl někdy po letech vrátit a trošku si oživit vzpomínky na tuto dobu, pro českou katalinistiku zlomovou. Chtělo by se napsat tragickou, ale pateticky dodávám, že každý konec může znamenat začátek něčeho dalšího.

Historie české katalanistiky není nijak obsáhlá. Její základ položil Jaroslav Vrchlický koncem devatenáctého století, překladem Verdaguerovy Atlantidy. Sám neměl čas se této menšinové literatuře věnovat, a tak tímto úkolem pověřil Sigismunda Boušku. Dále historie pokračovala až zlatým obdobím české katalanistiky, obdobím Jana Schejbala, od 60. let do června tohoto roku (2021).

Kdo byl Jan Schejbal? V jedné větě: Vystudoval na UK obor Španělština a výtvarná výchova, působil jako redaktor Odeonu, překládal katalánskou literaturu, propagoval katalánskou kulturu, tvořil slovník. Byl to člověk činorodý s obrovským kulturním záběrem. Vzpomínám např. na jeho přednášky na Lektorátu katalánštiny, kupř. o výtvarném umění spjatém s Andorrou, nebo o houbaření. Za zmínku také stojí i to, že je autorem vítězného návrhu znaku města Černošice, kde žil.

Moje první vzpomínka na něj se datuje do roku 2008, kdy jsem se po roce studia katalánštiny, a coby čerstvý inženýr elektrotechniky a informatiky, zapsal na překladatelský seminář, vedený pod záštitou Lektorátu katalánštiny na Katedře translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Bylo to poprvé, co se takový kurz konal, a byli jsme čtyři studenti – já, Michal Brabec, Jan Feistner, a Jana Kuklová.

Michal zasvětil, podobně jako Jan Schejbal, svůj život katalánštině, a byl jím (zcela zaslouženě) označován za svého nástupce.
S Honzou Feistnerem jsem byl v roce 2008 na UCE (Letní katalánské univerzitě ve francouzském Prades), kde byl zamilovaný do okcitánštiny. Po letech se ke mně dostala informace, že v jižní Francii zůstal, a v oboru okcitánštiny to dotáhl až na profesuru na jedné z tamních univerzit. Na UCE jsme tehdy byli i s Janou, ale o jejím vztahu ke katalánštině nic nevím. Ale možná je to podobně latentní vztah jako v mém případě, protože na pár katalánských akcích jsem ji zaznamenal.

Ale zpět k první hodině překladatelského semináře. Ještě si živě pamatuji, že jsem z ní byl nadšený, i zoufalý. Stručně: Werich a neumím česky. Ano, Jan Schejbal mi připomínal Jana Wericha, tedy jeho zpopularizovanou podobu, coby staršího rozvážně hovořícího pána s plnovousem, který si umí geniálně hrát s češtinou. Moje zoufalství pramenilo právě z toho. Zjistil jsem, že kromě katalánštiny (učil jsem se ji teprve rok) neumím ani česky. Pan Schejbal uměl totiž tak precizně pracovat s jazykem, zejména nacházet synonyma, že jsem byl ohromen. S tím se pojil i můj další pocit, a to byla trapnost, že taková osobnost věnuje čas mně, prostému programátoru bez humanitního vzdělání. S tím jsem se mu i svěřoval, ale vždy se mi dostalo laskavých slov povzbuzení. A nezapomněl zdůraznit, jak důležitá je znalost cílového jazyka.

Z překladatelského semináře jsem byl tedy nadšený, ale zrovna jsem byl v takovém věku a životní situaci, že jsem dal přednost pragmatičtějším věcem – zařizování vlastního bydlení, budování kariéry ve svém oboru (programování). Na katalánštinu jsem ale nikdy nezanevřel a vždy jsem se ji snažil udržovat. Jedno léto jsem si dokonce zaplatil kurz a odjel na dva týdny do Valencie. Jak se můj život po pár letech uklidnil, vrátil jsem se zpět ke studiu katalánštiny na Lektorátu, udělal si nové zkoušky (už podle evropského rámce), vyjel na dva týdny studijně na Mallorcu. A zapsal jsem se na překladatelský seminář! Pravidelní účastníci jsme byli dva Michalové, já a Brabec. A ze semináře jsem byl ještě více nadšený, než kdy předtím. Pan Schejbal nás nešetřil a dával nám i záludnější překlady, završené naším mistrovským dílem, jak sám říkal, překladem sonetů. Moje nadšení bylo tak silné, že jsem uvažoval, jak překladatelství natrvalo zařadit do svého života, např. že bych si o den zkrátil úvazek v práci. Ale člověk míní…a udeřila korona a život opět na ruby. Výuka na lektorátu probíhala distančně, ale co jsem se ptal, tak pan Schejbal nechtěl překladatelský seminář vést distančně. Což mi bylo líto.

Až když jsem se začátkem září tohoto roku (2021) přihlašoval na další semestr katalánštiny, tak jsem se z webu dozvěděl, že další překladatelský seminář s Janem Schejbalem už nebude. Nikdy. Až tehdy jsem si uvědomil, co pro mě, a nejen pro mě, jeho osobnost znamenala. A v hlavě mi stále běželo, že přece musím energii, kterou mi věnoval, nějak české katalanistice vrátit.

V rámci Dne katalanistiky na podzim 2021 proběhlo i pár vzpomínek na doyen tohoto oboru. Po vyslovení jednoho faktu mi ale zamrznul mozek a moc jsem nebyl schopný vnímat dál. Pamatuji si, že mi kdysi pan Schejbal říkal, že jezdí do Prahy vlakem z Če…no z Čerčan to nebylo, odtamtud jsem jezdil já, tak jsem si zapamatoval Čelákovice. Ale ve skutečnosti to byly Černošice. Do kterých jsme se v roce 2020 přestěhovali. Rychlý dotaz na Googlu mě dorazil – bydleli jsme od sebe vzdušnou čarou asi 200 metrů. V tom mi naskočila vzpomínka, že jsem ho jednou při venčení psa zahlédl na druhé straně ulice…ale to přece nemohl být on, co by tady dělal, když bydlí v Čelákovicích… Kdybych tohle věděl, kdybych se s ním více bavil a hned po semináři vždy nespěchal domů. Kdyby. Náhoda? Facka osudu, abych se víc zajímal o lidi kolem sebe? Znamení, aby dál vlál černošický katalanistický prapor?

Co bude dál, nevím. O českou katalanistiku ale strach nemám. A je to právě zásluha Jana Schejbala, že tu má tolik pokračovatelů. Byla to natolik silná osobnost, že těžko najdeme jedinou osobu s takovým záběrem, která by tuto ztrátu zacelila. Je důležité si ale uvědomit, že nedává valný smysl hledat náhradu v jediné osobě. Věřím, že česká katalanistická komunita jako celek se s touto ztrátou vypořádá a hrdě bude pokračovat v započaté práci.

A jaká jsou ta konkrétní jména české katalanistiky?

• Michal Brabec, překladatel, odborník na Andorru.
• Jiří Pešek, překladatel, odborník na kulturu a současné dění.
• Jaroslava Marešová, překladatelka, vyučuje intepretaci katalánských textů.
• Marek Říha, vyučuje katalánskou literaturu.
• Andreu Bauçà i Sastre, duše Lektorátu katalánštiny v Praze

A jistě mnoho dalších jmen, zejména z Brna a Olomouce, kde je také možné katalánštinu studovat.

A co já? Svou roli v budoucnosti české katalanistiky stále hledám. V hlavě mi z nepřeberného množství nápadů vykrystalizovala tři hlavní témata.

Téma první. Věřím v sílu komunity. Každé setkání s lidmi se stejným zájmem člověka nabije a dá mu sílu do další práce. Chtěl bych realizovat nějakou formu stmelení komunity, např. ve formě vytvoření webu-rozcestníku, chcete-li agregátoru, aby člověku nic neuniklo. To byl byla virtuální klubovna, nástěnka české katalanistiky. Dále, začít pořádat nějaká pravidelná setkání, více neformální, třeba jen jednou za půl roku, za rok. V tomto je Brno dál než Praha, tak možná i nějaké propojení těchto diaspor? Byl by ale o něco takového vůbec zájem?

Téma druhé. Fond/nadace podporující českou katalanistiku, především překladatelství. Např. formou záruky pro nakladatele. To je ale pro mě zcela neznámá oblast, kterou musím nejprve nastudovat. Propojení s komunitou by mohlo být např. formou každoročně udílené ceny za nejlepší počin v oblasti katalanistiky, s předáním ceny na onom každoročním setkání.

Téma třetí. Vlastně by to mělo být téma první, ale v tomto si tolik nevěřím, ale chtěl bych to zkusit. Myšlenka je zúročit vědomosti z překladatelských seminářů, zkrátit si úvazek v práci, a začít překládat. Nemám ale žádnou představu, jak začít. Tedy, asi bych nezačal překladem sonetů ani velkého románu, to je zřejmé. Vím, že především v začátku (stejně jako u každé nové činnosti) je naprosto zásadní jít po menších krocích a mít zpětnou vazbu. Jako ideální se jeví začít překladem povídek a sehnat někoho na redakci, kdo by mě v těchto začátcích vedl. Najdu ale někoho tak ochotného, jako byl pan Schejbal?

Když bych tři uvedená témata shrnul, svou roli v katalanistice bych viděl ve formě „koordinátora komunity“, donora, a/nebo překladatele. Rád si poslechnu názor každého z vás, kdo jste dočetl až sem!

Vzpomínku na Jana Schejbala si dovolím zakončit dvěma poznámkami.

První je o tom, že pan Schejbal byl sice vzdělaný a vážený člověk, ale to mu nic neubíralo z jeho lidskosti. Vzpomínám, jak nám jednou vyprávěl, že během svého působení na Kubě měl tlumočit jakémusi panu Pýchovi, jehož jméno zcela odpovídalo jeho povaze. Po příchodu na setkání bylo zvykem dát si vzájemně vizitky, a jaké bylo překvapení pana Pýchy, když Kubánci začali číst jeho jméno z vizitek. Ano, ch se čte ve španělštině jako č.

Druhou vzpomínkou je jeho odpověď na můj mail z prosince 2019, před poslední hodinou překladatelského semináře v roce 2019:

Milý Michale,

děkuji Vám za zaslaný překlad. Drobné připomínky k němu sdělím ústně ve čtvrtek. Pilně pracujte na svém mistrovském díle, už se na ně těším neméně než na naše setkání.

Přátelsky Vás zdraví

Jan Schejbal