Mít auto pro zábavu může mít mnoho různých podob. Někoho zajímá technika, rád se hrabe v autě, a na silnici se s ním vydá maximálně párkrát do roka. Jiného zase baví hlavně řízení samotné a starost o techniku raději přenechá někomu jinému. Jak už název rubriky „autolamka“ napovídá, já patřím do té druhé kategorie. Takže rozebírání vlastností různých diferenciálů apod. zde nečekejte 🙂

Řidičák jsem si jako spousta lidí udělal už v osmnácti, ale reálně jsem začal řídit až před pěti lety. Ze začátku jsem měl docela strach řídit – např. jsem do práce jezdil v pět ráno, abych potkal co nejmíň aut a mohl v klidu zaparkovat 🙂 Postupně jsem se ale otrkal a nakonec mě začalo řízení vyloženě bavit. Po pořízení pořádného auta to ale teprve začalo nabírat správné obrátky.

Miluju projíždky autem, jen tak zbůhdarma. Ideálně vyrazit o víkendu brzo ráno, když jsou silnice ještě prázdné. S pár stejně postiženýma pacientama. Řidičsky nejzajímavější silnice většinou vedou pěknou krajinou, takže to bývá velmi příjemně strávené dopoledne. Tohle je to, co mě na řízení baví – nejde o to dělat donuty na sídlišti nebo túrovat auto mezi barákama a všechny okolo tím jen štvát (tak si hodně lidí představuje petrolheada).

Stejně tak má hodně lidí zkreslené představy o tom, jak taková projížďka probíhá. Při projížďkách je na prvním místě bezpečnost a ohleduplnost. Jedeme ostřeji, ale nikdy ne tak, abychom ohrozili nebo omezili někoho jiného. Když vidíme jiné auto, tak zvolníme. Když cyklistu nebo chodce, tak zvolníme ještě víc a objíždíme z uctivé vzdálenosti. Často si vše hlásíme vysílačkama. Když chceme využít plnou šířku silnice, tak jen tam, kde máme dokonalý přehled. Paradoxně ani nepřekračujeme rychlostní limity – v obci jedeme jako lidi – nikdo nechce mít nikoho na svědomí. A mimo obec jsou řidičské silnice typicky takové, kde běžný řidič s běžným autem jede do zatáčky 30-40 km/h…

Když si chce člověk vyzkoušet auto trošku víc na hraně, může zajet na některý z okruhů. Termínů, kdy se člověk může svést se svým autem, je docela dostatek. Kromě volných jízd bývá taky možnost koučingu např. od Driving Academy nebo Special Drive – za sebe můžu doporučit kurz sportovní jízdy a driftingu od Martina Semeráda (Driving Academy). Řízení na okruhu vás posune o pěkný kousek dál a dá vám možnost vyzkoušet limity auta v relativně bezpečném prostředí.

Dalším logickým krokem v užívání si za volantem jsou amatérské závody, ale tak daleko jsem se ještě nedostal a nevím, jestli někdy dostanu. Mohl bych jet se svým STičkem, ale to bych určitě nejel naplno, protože jsem si k němu vybudoval moc intimní vztah a nerad bych mu ublížil 🙂 A pořídit si další auto a k němu garáž, podvalník a auto na tahání, to už by bylo trošku mimo moje finanční možnosti. A protože jsem autolamka, tak i mimo moje technické schopnosti 🙂
Ale možná tomu dám někdy šanci a proženu STIčko třeba na Mogul Driving Cupu 🙂

Trošku levnější možností, jak si zazávodit (než mít vlastní auto), je využít pronájmu závodního auta od některého z týmů. Ale žádná láce to také není, co si budeme povídat. Každopádně je to zajímavá zkušenost a tak jsem vloni párkrát testoval s Radicalteamem a nakonec jsem jel i vytrvalostí závod Le Most. O tom třeba někdy příště…

A co znamená radost za volantem pro vás?